Hvězda zvaná Pelyněk ve světle dokumentů

Na neděli 20. 5. od 19 hodin je v rumburském muzeu připravena v souvislosti s připomínkou 100. výročí Rumburské vzpoury další beseda pro veřejnost, tentokrát na téma Hvězda zvaná pelyněk ve světle dokumentů.

Jaký byl film ve skutečnosti? Jaké jsou vzpomínky komparzistů? S tím vším se seznámí posluchači na této besedě.

Film Hvězda zvaná Pelyněk od českého předního režiséra Martina Friče z roku 1964 byl věrně natočený na motivy Rumburské vzpoury s hvězdným obsazením v hlavních rolích.

Osmdesátý první film národního umělce, slavného režiséra, Martina Friče

Jiřina Bohdalová k filmu Hvězda zvaná Pelyněk uvádí: „ Na počátku mé herecké kariéry byl Martin Frič, který mě obsadil do filmu Hvězda zvaná Pelyněk. Byl to překrásný, dnes bohužel trochu zapomenutý, film o rumburské vzpouře. Jsem Fričovi dodnes vděčná, byl totiž opravdu prvním, kdo u mě vyhmátl tragikomickou polohu a dal roli Tonky. Upozorňoval, že všichni jsou proti, a říkal, že právě proto musím být vynikající. Aby všichni uznali oprávněnost jeho volby. Snad se to podařilo. Frič mě potom obsadil do filmu Král králů.“

Samozřejmě dnes přesně nevíme, kdo všechno byl proti, ovšem samotná postava Tonky, včleněná „nenásilně“ do příběhu, byla pro samotné účastníky rumburské vzpoury značně nestravitelnou. Oprávněně se ozývali, že na uměleckou adaptaci se autor příliš podržel tématu rumburské vzpoury, ale na druhou stranu, dopustil se tolika fatálních přehmatů, že samotní bývalí vojáci se cítili pojetím filmu přímo poškozeni. A tak jim vlastně prokázal Martin Frič medvědí službu. Výběrem Procházkova scénáře nechal vzniknout snímek s vidinou vzdání holdu bývalým účastníků rumburské vzpoury. Ve skutečnosti se dostal do mnoha nepříjemných konfrontací, kterých by byl jistě rád zůstal ušetřen.

Nejnegativněji hodnotila film „Hvězda zvaná Pelyněk“ sestra Františka Nohy, Barbora Kubíčková-Nohová. Z pochopitelných důvodů se nedokázala ztotožnit s postavou Františka Nohy v pojetí Rudolfa Deyla ml., stejně jako s polohou, která byla této roli přisouzena.
V jednom ze svých dopisů uvedla: „… tímto filmem jsem jako sestra Františka Nohy byla pobouřena a roztrpčena. Tak, jak v tomto filmu jest předveden můj bratr, iniciátor, organizátor a vůdce rumburské vzpoury, to moje city hluboce uráží.

Můj bratr je ve filmu Hvězda zvaná Pelyněk líčen jako bezstarostný rakouský voják, který neměl jiného zájmu, než baviti rakouské důstojníky. Jest tomu naopak, vím dobře, že již po dobu čtrnáctidenní dovolené z ruského zajetí byl pevně odhodlán změniti poměry, které v tom čase panovaly.

Spolu s ostatními, jejichž smýšlení a odhodlání znal, byl připraven postaviti se na odpor, a tím rozvrátiti nenáviděné Rakousko, a současně uskutečniti osvobození svého národa.

Jest to zneuctění jeho památky a dobrého jména mého bratra i celé naší rodiny. Z uvedených důvodů žádala jsem výbor pro pořádání 50. výročí rumburské vzpoury v Rumburku o zákaz předvádění filmu „Hvězda zvaná Pelyněk“ při těchto oslavách.
Rozhodnutím výboru v Rumburku, ze dne 4. 3. 1968, bylo mně sděleno, že komise oslav se usnesla, že film nebude na oslavách promítán...“

A na závěr slova autora scénáře, Jiřího Procházky, který scénář měl zpracován rovněž jako divadelní hru, úspěšně uváděnou s Josefem Somrem v hlavní roli ve Východočeském divadle v Pardubicích, když Národní divadlo v Praze a plzeňské divadlo hru odmítly.

„Na konci chybných, idealistických, netřídních, předdubčekovských i dubčekovských koncepcí je tragédie našeho roku 1968. To je smysl Hvězdy zvané Pelyněk. „ V Kině č. 23 má uvedeno zajímavější zamyšlení: „Jsou staré příběhy, zapomenuté a zasuté prachem času, které však při setkání s vteřinou současnosti vybuchují jako granát. Myslím, že jsem našel takový starý příběh, a proto jsem se ho pokusil vyprávět i filmovým divákům. Je to historie slavné vzpoury českého 7. pěšího pluku v Rumburku 21. května 1918.“

Jaký byl film ve skutečnosti? Jaké máme vzpomínky komparzistů? To nabídne beseda Hvězda zvaná Pelyněk ve světle dokumentů.

Několik vět k besedě v muzeu, která předcházela promítání filmu HVĚZDA ZVANÁ PELYNĚK na rumburském náměstí:

Promítání pod širým nebem na rumburském náměstí předcházela v muzeu beseda s účastníky natáčení, která přivedla do přednáškové místnosti i zájemce o samotné téma.

Většina obyvatel Rumburka, která byla zvána na akci, aby promluvila o svých zkušenostech z května roku 1964, se ze zdravotních důvodů omluvila. Po odbornějším vstupu týkajícím se filmu samotného a shrnutí názorů na něj bývalými účastníky rumburské vzpoury, byli přítomní seznámeni se stanoviskem scénáristy Jiřího Procházky a dozvěděli se různé zajímavosti týkající obsazených herců či historek ze zákulisí.

Původně se měl besedy zúčastnit jak Jan Tříska, tak Jiří Stránský. Bohužel, Jan Tříska tragicky zemřel a panu Stránskému zdravotní stav nedovoluje cestovat. Proto byly alespoň jeho osobní postřehy tlumočeny.

Hvězdami večera se stali dva vojáci z komparzu, tehdy v aktivní vojenské službě, Pavel Živný z Mělníka a František Staněk z Mladé Boleslavi. Právě František Staněk na vojně pořizoval mnoho jedinečných snímků, s jakýmsi požehnáním velení, protože zasvětil celý život fotografování a ani vojnu si nedokázal bez svého objektivu představit. A tak měli přítomní možnost prohlédnout záběry ze stanového tábora, barrandovské uniformy či výzbroj, jež se ve filmu objevila.

Nejedna velmi vtipná historka byla přidána k dobru. A následně doplňovali další místní rodáci, Zdeněk Mayer či Dagmar Michalíčková, která se svou kamarádkou, jako šestnáctiletá, za finanční obnos 300 Kčs, absolvovala celý tehdejší natáčecí maraton, včetně "líbací scény" s vojákem z posádky. Na besedu zavítala také paní Chaloupková, která dokonce připomněla vznik studentského filmového cvičení s bývalými účastníky vzpoury, jež musí být s jistotou dohledatelné. V organizacích, které jsme oslovili v souvislosti se stým výročím vzpoury, se zatím neobjevilo.

Budeme tímto pátrat a všem přítomným děkujeme za účast na informacemi bohaté akci.